O oceněném snímku na festivalu v Cannes Nejhorší člověk na světě můžeme říct, že se jedná o norskou Amélii z Montmartru po dvaceti letech. Hlavní hrdinka se na prahu třicítky dostává do fáze, ve které začíná přemýšlet, jakým směrem se ve svém životě vydá, zejména díky svému o pár let staršímu příteli Akselovi, který by se s ní rád usadil a založil rodinu. Zatímco Aksel má poměrně úspěšnou kariéru komiksového kreslíře, naše nová Amélie, tady vlastně Julie, si uvědomuje, že ve svém životě kromě přítele Aksela, nemá jistého nic. Vše se zlomí v okamžiku, kdy se Julie rozhodne odejít ze křtu knihy svého přítele o něco dříve a cestou se vloudí na cizí svatbu, kde se setká se stejně starým Eivindem, se kterým stráví noc. A jestli se jedná či nejedná o nevěru, s radostí nechává režisér Joachim Trier zcela na rozhodnutí diváka. Jedná se o snímek, který vás několikrát rozesměje, zatne do živého a následně ve vás bude nějakou chvíli rezonovat. Přirozeně a realisticky. A takhle poctivých festivalových filmů, kolísajících na hraně romantiky a dramatu, není nikdy dost.
Joachim Trier ve svém snímku Nejhorší člověk na světě zabředává do života současných třicátníků, kteří si začínají pokládat otázku, jak dlouho se budou moci ještě považovat za mladé? A zvládá to brilantně a s grácií, čímž svůj snímek může řadit mezi nejzajímavější romantická dramata poslední doby. Snímek se sice nezvládá vyhnout jistým klišé, na druhou stranu však s nimi umí hezky zapracovat. Zároveň se zabývá naší vlastní nevyzpytatelností, která nás přiměje z lásky dělat věci, kvůli kterým si doopravdy připadáme jako nejhorší člověk na světě, přestože máme zrovna pocit, že jsme se rozhodli správně.
Epizodická struktura filmu, čítá dvanáct kapitol, které nás provádí několika posledním lety hlavní představitelky Julie. Prolog nám pomáhá pochopit Juliinu svobodomyslnost a život před vztahem s Akselem. Prostřední kapitoly nám pak představují Juliino tápání, pro co se ve svém životě rozhoduje a zda se rozhoduje správně, a následným epilogem budiž symbolicky nesymbolická karma se vším všudy, při které si ten knedlík, který se vám formoval v krku, při uchechtnutí jemně odplivnete.
Takřka dvouhodinovou stopáži filmu se necháte unést s lehkým napětím a šimráním v podbřišku, neboť hned u prvního Juliiného rozhodnutí budete mít příležitost hlavní hrdinku odsoudit. Jenomže, je skutečně nevěra to, že si s někým zcela cizím povídáte oblečení na ustlané posteli a popíjíte drink ze stejné sklenice? Zde Joachim Trier opouští lehkost romantické komedie a pomalu nás zavádí na hranici citového dramatu, které je však v zápětí opět odlehčeno, neboť hrdince na jeden den zastaví svět, aby ji umožnil se svou “láskou” strávit jeden den na zkoušku. Jakmile se však svět opět roztočí, přehoupli jsme se do druhé poloviny filmu, která již zdaleka není tak odlehčená a dává to hlavní hrdince karmicky sežrat. Jako divák jsme najednou vhozeni do změti vážných témat a všude kolem nás se začíná ona lehkost vytrácet. Avšak díky plynulosti, kterou nás až sem režisér dokázal dovést, přijímáme každé jedno Juliino rozhodnutí bez příležitosti ji v těchto vážných tématech soudit na místě . Závažnost témat a náhlou tíživost však vybalancují skvělé herecké výkony tří hlavních představitelů, kteří jsou čím dál tím více lidštější, až nabudeme pocitu, že se jedná o naše vzdálené kamarády z večírku.
Nejsilnější je bezesporu druhá třetina filmu s již zmíněnou rezonující scénou “hry na nevěru”, kdy se sám režisér zabývá silnou reflexí nad tím, co vše je nevěra a co je jen alibismus, který slouží k tomu, aby se každý mohl vrátit na druhý den domů ke svému partnerovi s čistým svědomím. Julie a Eivind totiž neudělají špatného vůbec nic a zároveň vlastně úplně všechno. Oba se rozhodnout spolu zažít něco intimního, namísto něčeho sexuálního. A právě veškerými těmito filosofickými otázkami nad monogamními vztahy, ve vás režisér probudí otázku, zda byste si to také nechtěli zažít a jak byste se při tom sami zachovali. A právě tato klíčová scéna bude tím, co si z Trierova filmu odnesete s sebou domů.
Tento úspěšný norský snímek na pomezí komedie a dramatu vstoupí do českých kin 17. března. Film se stal nejen diváckým hitem na festivalu v Cannes, ale také si odnesl dvě nominace na Oscara za nejlepší původní scénář a zahraniční film. Hlavní představitelka Julie, Renate Reinsve si rovnou odnesla cenu pro Nejlepší herečku a stejně jako Amélie (Amélie z Montmartru) či Summer (500 dní se Summer) má nakročeno k tomu, stát se archetypem budoucích i dnešních třicátnic.
Vyšperkovaný scénář, zábavné dialogy, humorná nota, Trierova nekorektnost, dramatické pasáže a výborné herecké výkony hlavních hrdinů, zajisté zpříjemní večer nejednomu třicátníkovi až čtyřicátníkovi, který často přemýšlí před spaním nad tím, zda je dobrým člověkem.
Zdroj fotografií:
