Pokud neznáte odpověď na tuto Čechovskou otázku, najdete ji v kině. Právě totiž vstupuje do kin čerstvý oscarový snímek a jedno se mu nedá upřít – během tří hodin ve vás vyvolá dosud nepoznané pocity. Japonský režisér a scénárista filmu Rjúsuke Hamaguči ve svých třiceti čtyřech letech natočil podle třech Murakamiho povídek něco, co byste si neměli nechat ujít.

“And the Oscar goes to…Drive my car!” před třemi týdny oscarem oceněný snímek není jediným režisérovým úspěchem, již za svůj předchozí film Kolo štestěny a fantazie dostal Stříbrného medvěda, Velkou cenu poroty na Berlinare 2021. Avšak už cenu za scénář k Drive my car dostal v Cannes v tomtéž roce. A scénář je skutečně výborně napsaný! Dokonale propojuje všechny filmové linie, a že jich je hned několik. Splétá a rozplétá minulost se současností, divadelní představení s tím, co se děje i mimo něj a rozmanité osudy a myšlenky hlavních i vedlejších postav. Vše dělá elegantně a svižně způsobem, že sice musíte po celé tři hodiny filmu dávat pozor, ale baví vás to.

Již samotný prolog trvá 45 min a servíruje nám jako předkrm vztah divadelního režiséra s jeho manželkou. Příběh je velmi barvitý, jejich vztah silný, avšak křehký, jeho žena velmi kreativní, avšak nespoutaná, při milování vypráví barvité příběhy, které si po vyvrcholení nepamatuje, od toho tam je Júsuke, který jí je následující den převypráví. Čtyřiceti pěti minutový prolog, který je zároveň první dějovou linkou, by vydal na samostatný film, zde však vrcholí smrtí milované manželky a odhalením její nevěry s mladým hercem Misakem. Teprve teď film začíná, teď jedou úvodní titulky. Nyní se bude servírovat hlavní chod.

Druhá dějová linka začíná, když Júsuke po smrti manželky přijíždí na divadelní festival do Hirošimy, kde přijal pracovní nabídku, režírovat Čechovova Strýčka Váňu. Jeho režírování je však velmi neobvyklé, vybírá si herce, kteří nemluví stejným jazykem, což pro herce není vůbec jednoduché, navíc většina zkoušek probíhá tím, že herci text pouze čtou, bez pohybu a emocí pořád dokola. Záměrně si vybírá herce, kteří hovoří anglicky, japonsky, korejsky a korejskou znakovou řečí, a tudíž si mezi sebou vůbec nerozumí, zde je patrné, že jeho záměrem je něco jiného. Všichni očekávají, že postavu Váňi bude hrát sá, touto rolí proslulý režisér, překvapení pak nastane v okamžiku, kdy do hlavní role obsadí milence své zesnulé ženy, který se není schopen ztotožnit ani s rolí, ani sám se sebou.

Třetí dějová linka začíná když se Júsuke seznámí se svou řidičkou, kterou mu přidělí pořadatelé divadelního festivalu. Spolu s ní začínáme poodhalovat Júsukeho intimitu, neboť jeho červený Saab 900 je pro něj velmi citlivou záležitostí. Kromě toho, že rád řídí, si za jízdy opakuje text posloucháním Strýčka Váňi, který mu na kazetu namluvila jeho žena. Nyní mu do tohoto intimního prostoru milovaného vozidla s hlasem mrtvé ženy vstupuje mladá dívka, která se stává jeho mlčenlivou společnicí, a je na ní stále patrnější, že se jí dokola pouštěná hra, také velmi citově dotýká.  Postupné sbližování se režiséra se svou řidičkou se pak jeví naprosto nevyhnutelné, zejména poté, co se dozvíme, že je stejně stará, jako by byla nyní jeho taktéž zesnulá dcera.

Čtvrtou a zároveň poslední zásadní dějovou linkou je mladý herec Misaku, milenec jeho ženy, hlavní představitel Váňi. Obě postavy se spolu sblíží na Misakův popud. Zatímco Misaku režiséra až slepě obdivuje a popisuje své nadšení pro jeho práci a práci jeho ženy, Júsuke se snaží odhalit, jak moc jeho ženě na oném mladém muži záleželo a zda s ním nějakým způsobem souvisela poslední slova, která mu řekla. Misaku si zároveň začne za zády sboru románek s mladou čínsky hovořící herečkou, představitelkou Jeleny.

Vynikající kamera i mluvené dialogy

Hamagučiho poslední snímek vás rozhodně nebude nudit, avšak přes svou tříhodinovou stopáž po vás bude vyžadovat, abyste dávali pozor. Trpělivost je tedy nasnadě, ale kdo vydrží, tomu se to vyplatí. Co se filmu určitě nedá upřít je kamera, která je velmi poutavá a nastavuje přesně takový úhel pohledu, který po nás režisér potřebuje. Jednotlivé obrazy jsou stejně atraktivní, jako mluvené dialogy. Dějové linky jsou velmi citlivě propletené, takovým způsobem, který divákovi umožňuje se neztratit a být neustále v obraze. Hudba není nijak výrazná, o to je to lepší, neboť nijak nepřehluší tok divákových myšlenek, pouze jej hezky podtrhne. Některým scénám by prospěla kratší stopáž, jiné by se daly zcela vynechat a příběhu by to neuškodilo. Drama si režisér nechává až na úplný samotný závěr. Finální monolog je poněkud zdlouhavý, avšak spěje ke katarzi, která přichází v podobě “Co dělat? Musíme žít…” Zde již není pochyb o celkové pointě, kdy trojice hlavních postav, z nichž si každý nese svou vinu, může vykoupit sebe navzájem.

Počkejte si na nějaký deštivý den a na Drive my car si zajděte, nebudete litovat. Ať už nasát japonského ducha, zhlédnout neotřelou mnoho jazyčnou verzi Strýčka Váni či zapamatovat si nějakou z ikonických němých scén. Třeba tu s rukama třímající cigaretu vystrčenými ze střešního okénka. Nepochybně ve vás vyvolá touhu si v automobilu zapálit, přestože nekouříte.