Pod souhrným názvem bpm uvedlo Národní divadlo baletně-taneční triptych složený z děl dvou izraelských a jednoho českého choreografa. Název bpm je anglickou zkratkou beats per minute a odkazuje nejen k rytmickém tlukotu srdce, ale také k tempu hudby. Tento taneční večer na prknech Národního divadla může být strhujícím a eklektickým zážitkem nejen pro milovníky baletu, ale také pro širokou veřejnost.

Národní divadlo na svá prkna uvedlo něco, co je narozdíl od nás, v zahraničí velmi běžné, a to složené taneční večery. Již několik let jsme zvyklí na jistou modernitu a nadčasovost v divadelní činohře, nyní je načase sáhnout také do baletu a dokázat světu i veřejnosti, že klasický balet v naší zemi není žádným zkostnatělým uměním. A pro tuto příležitost byl baletní soubor ND svěřen hned dvěma zahraničním choreografům, oba původem z Izraele, a jednomu českému – Yemimu A.D., který není na českém tanečním poli žádným nováčkem.

Taneční triptych otevírá dílo Artza izraelského choreografa Eyala Dadona. Artza je hebrejský výraz, jimiž se obvykle volá na psa, odkazuje k povelům “sedni”, “lehni” a  “zůstaň”. Promluvíme-li takto na člověka, je to velmi nezdvořilé. Eyal Dadon se zde zaměřil na vnitřní zvíře, které má každý člověk v sobě a s ohledem na okolí, jej drží na uzdě.

Jedinečná hudba zvyšuje tep. Na scéně je jediný tanečník se psí hlavou v jedné ruce a s bičem ve druhé, ke kterému se postupně přidávají další tanečníci. Tanečníci se střídavě chystají ke startu, následně sprintují po celé délce jeviště a zase se vracejí. Intenzita hudby hezky ladí s neotřelými kostýmy. Štědrý prostor divadelního pódia je s citem využit celý, můžeme pozorovat co se děje navenek, ale také v pomyslném vnitřku hlavní postavy, k tomu slouží efektní klec, která nejednou tanečníky efektně zrcadlí. Po velmi rytmickém začátku však upadá pohybová dravost a tep se uklidňuje. Pohyby jsou pomalejší, strnulejší a nahrazují je výrazy tanečníků. Po vnitřním boji se tempo opět stupňuje, tanečníci vbíhají na scénu a ve zpátečním sledu, třikrát rychlejším tempu a zpátečním sledu odtančí choreografii až do samotného začátku. Klec, která po většinu času tanečníky obklopuje, je nejen pomyslnou hranicí mezi vnitřním a vnějším světem, ale také účinnou metaforou společenských hranic a předpisů.

Druhým tanečním dílem je počin českého choreografa Yemiho A.D. s názvem Bohemian Gravity. Odkazuje se na odvěký boj člověka se zemskou tíhou a gravitací a to hned na třech úrovních: fyzikální, mentální i společenské. U Yemiho se nabízí očekávat jistou taneční fusion, tedy prolínání různých tanečních stylů, jak jsme u něj zvyklí, avšak na prknech ND se tak děje velmi jemně. Oproti běžnému divočejšímu Yemiho rukopisu se zde setkáváme s baletem a modernou, nežně doplněnou o break-dance. Po Yemiho tak charakteristickém street dance ani potuchy. Nutno podotknout, že na to, že se jednalo o Yemiho první spolupráci s profesionálním čistě baletním souborem, je výsledek více než uspokojující. Zvolením hudby je opět trefou do černého, mladý Dj NobodyListen byl výbornou volbou a jeho hudba včetně smyčcových aranží divadelním zdem velmi slušela. Centrálním scénografickým objektem je obrovský svítící kruh visící uprostřed jeviště, u něhož se odvíjí veškeré dění. Scéně dodává galaktický ráz, tanečníci mihotající se kolem něj pak působí jako planety na oběžné dráze. Výsledkem je poeticky-eklektické představení, které vzbuzuje touhu, podívat se na něj ihned znova.

Závěrečná choreografie Bill, nevznikla výhradně pro Národní divadlo, nýbrž už v roce 2010 pro izraelský soubor Batsheva Dance Company. Choreografie izraelského dua Sharona Eyaly a Gaiema Beharem se zamýšlí nad ideou stejnosti a odlišnosti. Scénografie sestávající pouze ze stejně oblečených a bezpohlavně působících tanečníků tvoří jednolitou jevištní pohyblivou masu. Při pohledu zblízka je možné také spatřit společný a jednolitý pohled, který mají za příčinu umělé čočky. Tanečníci zkrátka nevypadají ani jako lidé, nýbrž jako neidentifikovatelné nadpozemské bytosti. Choreograficky náročný cíl, neboť tanečníci jsou v neustálém střídajícím se pohybu mezi plynulostí a robotizujícími pohyby. Výsledek působí velmi abstraktně až enigmaticky.

Jestli jste dosud byli v Národním divadle pouze na činohře, bpm je skvělá příležitost, jak se přesvědčit o tom, že se baletu není proč bát, neboť scéna ND má co nabídnout. bpm je představení světového formátu, byť na české scéně je poměrnou raritou. Svou moderní a nadčasovou scénografií a hudbou má rozhodně co nabídnout a má velký potenciál přitáhnout do sametem potažených sedaček úplně jiné publikum, než tam bylo dosud zvyklé sedávat.